iDNES.cz: Vyrábějí jedinečné výrobky z kůže. A stačí jim k tomu baťovské stroje (16.2.2019)
Na brašnářské řemeslo se Ivan Petrův dal před sedmi lety. Před tím řídil softwarovou firmu. | foto: Jan Zátorský, MAFRA
Na začátku byla, jak už to v životě bývá, shoda náhod. Před sedmi lety se živnost Romana Tlustého blížila nezadržitelně ke krachu. Ivan Petrův se dlouholetému kamarádovi rozhodl pomoci a pokusil se jeho živnost zachránit a restartovat. Vzniklo tak první online brašnářství v republice. Šijí tu pro každého výrobky na zakázku podle jeho vkusu a stylu.
S čím přesně jste do toho šel?
Jak pominuly první starosti o záchranu živnosti, uviděl jsem, že toto krásné řemeslo má potenciál. Pocházím z IT branže. Viděl jsem poctivé a pracovité lidi, kteří ovšem o svém umu neuměli říci lidem a jejich živnosti skomíraly. Cítil jsem příležitost, že bychom mohli vytvořit mimořádný podnik, neobvyklou službu, vytvořit zázemí pro lidi, kteří v brašnářském řemesle neměli šanci uspět, přestože řemeslo umí.
A posléze jsme se odvážili víc, pokusit se probojovat na světovou špičku a dovést tam tým šikovných českých lidí. To mě těší a s tím chodím každý den už sedmý rok do dílny.
Ale Roman Tlustý již dnes ve firmě není, že?
Roman je původem obuvník a rozhodl se, že ve svém rodišti v Nejdku vybuduje malé učiliště pro obuvníky. Je to velký srdcař a osud řemesla mu není lhostejný. Hrozně ho mrzelo, že z ročníku z učiliště zůstal u řemesla sám.
To učiliště zavřeli po povodních před více než deseti lety a od té doby se ševcovina neučí nikde. Rozhodl se, že se pokusí vychovat nové obuvníky. Navíc galanterie je samostatný a velmi specializovaný obor a Roman se cítil lépe u toho, co znal, tedy u ševcoviny a hrubších věcí.
Jaké to je začínat v neznámém oboru a navíc ještě ve firmě, které se zrovna nedaří?
Je to dobrodružství, zápas, rvete se o život. Několik let nevíte, zda to dobře dopadne. Je spousta lidí, kteří živnosti položili, protože si nevěděli rady, jak na trhu uspět. Přitom si myslím, že to je celkem jednoduché.
Musíte hlavně myslet na zákazníky, sloužit jim, musíte pracovat tak, že zákazník, když dostane váš výrobek nebo službu, tak už nebude chtít koupit nikde jinde. Nesmíte se bát říci si za svou práci odpovídající, ale rozumnou cenu. Musíte hledat nové zákazníky a plnit sliby. To jsme začali důsledně dělat a začalo se nám v řádu měsíců dařit.
Ivan Petrův (46)
|
Co bylo první, co jste ve firmě změnil?
Přestali jsme paběrkovat a zvedli jsme hlavu. První měsíc jsme opravili stroje a nakoupili jsme materiál. Pak jsme vyvinuli nové výrobky, dobře je nafotili a začali hledat zákazníky. Jedinou cestou, na kterou jsme měli, přes sociální sítě. Neměli jsme tehdy nic, jen e-shop a Facebook.
Zafungovalo to?
Ano, zafungovalo to bezprostředně. Nebylo to na vyskakování, ale od třetího měsíce jsme byli v plusu a mohli jsme pokračovat.
Jak se takové nové kožené výrobky vyvíjí?
Vývoj nových výrobků, to byla asi věc, která nás nejvíc posunula a naučila. Museli jsme sehnat zkušené galanteristy, objet veletrhy, koželužny, dát dohromady komplet výrobu, zajistit komponenty, kování, výztuhy, lepidla, pracovní postupy a naučit se nové technologie.
Přeci jen je rok 2019, chtěli jsme skloubit zručnost a nové cesty. Než se celá výroba zkonsolidovala, trvalo to několik let. Pořád se ale učíme a stále máme kam se ještě rozvíjet.
A jak dlouhá je cesta od myšlenky ke konkrétnímu novému modelu?
Abyste vyvinuli nový výrobek od skici po konečný výrobek, je třeba několika měsíců a desítek hodin práce, zkoušení, prototypování a testování. Není to žádná legrace, je rozdíl dělat kabelku na koleně a dělat ji profesionálně, v týmu a určenou pro zákazníky, kteří za ni mají dát deset a více tisíc. Musí být perfektní. Chceme dohnat slavné značky, musíme dát více potu a krve. Nemáme co ztratit, můžeme jen získat.
Ale to bezpochyby vyžaduje i kvalitní materiál. S jakými kůžemi pracujete?
Pracujeme hlavně s hovězími usněmi, tedy přesněji jen s prvotřídní lícovou usní. To je nejkvalitnější a také nejdražší svrchní vrstva, přírodní kůže. V průmyslu se totiž jinak zužitkovávají hlavně další, levnější vrstvy - takzvané štípenky, které se ale upraví tak, že laik nepozná rozdíl od lícové usně. Pozná to, až když se výrobek začne trhat, loupat, rozpadat. A to je většinou již pozdě.
Hádám, že čistě přírodní odstín kůže asi každého nenadchne.
To je pravda. Ale to vůbec nevadí, repertoár barev je mnohem širší. Pracujeme hodně s přírodními probarvenými usněmi. To znamená, že na řezu je vidět barva stejná jako na povrchu. Nestane se tak, že když brašnu podrápete, svítil by vám tam neprobarvený šrám.
A jakým odstínům Češi holdují?
Pánové dávají přednost nadčasovým tmavším odstínům. Vede černá. V posledních letech je pak velmi populární koňaková barva, hlavně v jarních a letních měsících.
Ale mnozí jdou i do odvážnějších barev. Češi se totiž začínají oblékat zajímavěji a mnozí se nebojí odlišit. Tuhle přišla paní a chtěla na zakázku vyrobit kabelku, kterou nebude mít žádná jiná. Musela být kanárkově žlutá. Přivezli jsme kůži z Itálie, zámek z Japonska a paní má žlutou unikátní kabelku a je moc spokojená.
Jak se vlastně s kůží pracuje?
To je celý obor, ale zkráceně: máme stroje, které nám umožní useň tenčit, krájet a různě opracovávat do dílců, které pak sešíváme a stavíme z nich výrobky. Pro představu, v jedné peněžence je kolem 30 dílků a 120 operací.
Jak je to časově náročné?
Všechny výrobky u nás vznikají kusově. To je ten nejméně efektivní způsob, ale jen tak jsme schopni zajistit kvalitu a jedinečnost. Vyrobit opasek trvá i několik hodin a člověk by nevěřil, kolik úkonů za tím je. Vyrobit aktovku nebo kabelku pak trvá skoro dva dny práce zkušeného a zručného řemeslníka. Ještě náročnější na čas je pak šití bot.
Dělá celý výrobek jeden člověk, nebo se výroba nějak dělí?
Každý typ výrobku je různě náročný na řemeslnou zručnost. Opasky, peněženky a pouzdra dokážou vyrobit lidé po několika týdnech zaučení a práce se může rozdělit mezi tým. Brašnu, kabelku nebo aktovku u nás ale vždy dělají ti nejzkušenější řemeslníci od A do Z.
Říkáte, že si lidi zaučujete? Nepracují u vás lidé vyučení v oboru?
Ke škodě tohoto krásného řemesla bohužel nejsou žádná řemeslná učiliště, resp. střední školy, kde by se vychovávala další generace.
My navíc máme velmi vysoké nároky na řemeslnou zručnost a zkušenost. Dokážeme si ale lidi sami „vychovat”. Trvá to však roky. I šikovní a mladí lidé potřebují zkušenosti a ty přicházejí v řádu let. My chceme, aby v našem týmu byli ti nejlepší. Jen tak si můžeme troufnout konkurovat věhlasným značkám.
Takže žádná návaznost na kožedělný a obuvnický průmysl, kterým byli Češi kdysi vyhlášení?
Tento průmysl zkrachoval, to je realita. A s ním zkrachoval i celý dodavatelský řetězec, koželužny, výrobci kování a hlavně školy. Podniky jako Kozak a podobné, které roky pracovaly pro RVHP, se položily jako první.
V Česku byla zničena tradice, která tu byla od průmyslové revoluce. To je podle mne zločin. Místo toho, abychom se snažili uspět v mezinárodní konkurenci službami vyšší přidané hodnoty, vyklidili jsme pole.
Moderní technologie u vás v dílně tedy asi člověk bude hledat jen těžko, je to tak?
V tomto oboru je stále velký podíl ruční práce. V tom je krása práce s kůží, ruce jen tak něco nenahradí. Samozřejmě se snažíme práci si zjednodušit a to v duchu Baťova hesla „Myšlení lidem - strojům dřinu“. Ale nenajdete u nás žádné computerizované pracoviště, vše jsou stroje ze zkrachovalých fabrik z minulého století.
Vážně? Ty ještě fungují?
Naše nejstarší kousky jsou z baťovských fabrik a dochovaly se v různých garážích a skladech do dnešních dnů. Tyto stroje jsou nezničitelné a dělají tu stále dobrou práci.
Stačilo k nim posadit legendu mezi pražskými opraváři šicích strojů pana Vahalíka, který je celý život opravoval, a československé stroje z 30. až 60. let minulého století šijí dál. Jinak jsme ale moderní firma.
Ale nikoliv firma v pravém slova smyslu, že?
Přesně tak. Jsme společenství svobodných řemeslníků. Taková virtuální fabrika. V týmu máme lidi z různých koutů republiky i ze zahraničí. Kromě lidí od řemesla jsou to dnes i fotografové, programátoři, překladatelé.
V dílně máme všichni zázemí, řemeslníci zejména drahé stroje, které by si jako samostatní brašnáři nemohli dovolit. Jinak jsme hlavně internetová firma. Svět je dnes malý, hledáme sobě blízké a je nám jedno, jestli to jsou kovolitci v Japonsku, koželuzi v Belgii nebo programátoři v Arménii.
Jak taková spolupráce funguje v praxi?
Jsme tým, koordinujeme se na dálku přes Messenger, Skype, WhatsApp a e-maily. Máme dnes v týmu třeba v Čechách žijícího Australana, Rusa, Němce a hlásí se nám na stáž i lidé z Francie a Západní Evropy.
Ono máte dnes jedno, jestli mluvíte s fotografem, který má ateliér v Dejvicích, řemeslnou dílnou z Vysočiny nebo konstruktérem kování z Japonska, nebo koželužnou v Itálii. Přes moderní technologie, které má dnes každý na telefonu, máme k sobě všichni blízko. Daří se nám tak vytvořit stabilní tým lidí přesahující hranice i národnosti.
Kdo byl vaším posledním „úlovkem“?
Před pár dny jsem přes upwork.com najal Japonku sedící v Barceloně, aby nám pomohla s překladem webu a inzeráty do Japonska. Když se osvědčí, budeme spolupracovat, když ne, najdeme jiného Japonce, ať sedí, kde sedí. To je přece jedno, jsme svobodná firma.
Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. K tomu, abyste takto mohla fungovat, potřebujete samozřejmě jazykové znalosti. Proto jsme pro náš tým zajistili i učitele angličtiny a jiných jazyků.
Nelitujete tedy někdy, že jste IT branži vyměnit za šití pásků a tašek?
Rozhodně ne. Doba řemeslu přeje. Díkybohu si lidé začínají uvědomovat zase hodnotu věcí. Ne ovšem všech, v tom je ten rozdíl. Trh je plný čínských pásků, tašek, ale naši zákazníci si dovedou spočítat, že výrobek od nás je zcela jiný než anonymní věc z obchodu.
Od nás si zákazníci odnášejí velmi osobní věc vyrobenou v Česku, jen a jen pro ně, podle jejich vkusu, z nepoměrně kvalitnějších materiálů, s doživotní zárukou. To je úplně jiný pocit, a také proto máme dnes 50 tisíc zákazníků, kteří se vracejí a doporučují nás svým známým.
Kde vidíte svou firmu řekněme za pět let?
Máme takový sen, chceme se probít mezi špičkové firmy na světě. Chceme, aby se od San Franciska po Tokio vědělo, že firma Tlustý a spol. dělá prvotřídní výrobky z kůže, že si je lidé z celého světa mohou po internetu objednat a že práce českých lidí bude vítězit nad i věhlasnými značkami. A za sto let je budou nacházet děti na půdách všude po světě.
Optimismus vám tedy rozhodně nechybí. Máte nějakou radu pro ty, kdo by se stejně jako vy chtěli pustit do podnikání mimo svůj obor?
Je to risk, není to pro každého, většina lidí havaruje. To je realita. Na druhou stranu, kdo na to má, tak se probije a prosadí.
Hodně čtyřicátníků z bank a pojišťoven k nám chodí a říká: „My vám tak závidíme, vy tvoříte rukama“. A my odpovídáme: „Můžete začít, nic vám nebrání“. Nezačne skoro nikdo. Ekonomický tlak, hypotéky a na druhé straně strach z nezdaru lidem láme vaz. A taky pohodlnost. Ale kdo nic neriskuje, nic nezíská.