Po třech letech fungování a zaběhlého provozu vyhlíží Brašnářství Tlustý a spol. nové výzvy. Firma, jež sdružuje dílny a řemeslníky po celé republice, by ráda začala nabízet své výrobky také do zahraničí. Loni v tuzemsku vyřídila na deset tisíc zakázek.
Začátky Romana Tlustého tu připomíná už jen letopočet v logu firmy a množství původního nářadí. Brašnářství se věnuje od vyučení v roce 1981, mimochodem jako jediný z tehdy nabitého ročníku u řemesla vydržel. Dlouho se mu dařilo, dokonce vyráběl kostýmy pro barrandovské ateliéry nebo lákaly jeho kovbojské boty. Jenže kolem roku 2006 na něj dolehla bída, která se táhla dlouhých sedm let a vygradovala návštěvou exekutora, který si chtěl odnést to nejcennější: stroje.
Ne že by Ivan Petrův neměl co na práci, spíš po čtyřicítce zvažoval, co smysluplného dělat dál. Právě tehdy se na něj obrátil starý kamarád s prosbou o pomoc s řešením existenčních problémů. Petrův se porozhlédl po trhu, v oboru byla situace tristní, a tak se domluvili na vytvoření malé firmy, která by fungovala na bázi sdružení řemeslníků.
Ze tří milionů na šestnáct
„Byl jsem rád, že pan Tlustý souhlasil a nastartoval to svým životním příběhem a naopak se nestal brzdou. To se často stává, pokud zakladatel nepřekročí vlastní stín a nedovolí ostatním lidem, aby vzali část zodpovědnosti na sebe,“ říká Ivan Petrův, který brašnářství řídí.
Sám Tlustý firmě nejenže propůjčil své jméno, ale pod jeho rukama vznikají kožené opasky. „Má to jednoduché vysvětlení, po pracovní stránce jsem spíš hrubšího charakteru a pásky jsou pro mě nejsnazší. Navíc se jim věnuji už přes dvacet let,“ objasňuje Tlustý. To, že je někdo vyučený brašnář, totiž ještě neznamená, že dokáže ušít peněženku, opasek, kabelu i boty.
  |
„Každý z nás se musí na každý výrobek zaučit,“ dodává. Kupříkladu tvorba peněženky vyžaduje jemnou práci, kdežto na takové botě se milimetrová nepřesnost ztratí. K tomu také své výrobky náležitě testuje – je potřeba zjistit, jak se budou chovat v každodenním životě.
V klíčovém týmu funguje pětadvacet lidí, převážně samostatných živnostníků. Podle Petrůva je takový koncept pro tým více motivační. K tomu brašnářství spolupracuje s dalšími přibližně patnácti dílnami. Jsou mezi nimi nejen brašnáři, ale i slévači, modeláři, švadleny či knihaři. A na straně druhé také designéři, obchodníci, marketéři a fotografové.
„Jde o spolupracující firmy, které měly a mají svoje živnosti a zakázky, a jediné, co jsme udělali, je, že jsme je sdružili. Řekli jsme jim pojďte s námi do toho, my vám přineseme další práci. Posaďte se za nás na ten valník, my budeme tažní koně,“ popisuje Petrův. A lidé to přivítali. Často se totiž šikovní řemeslníci z menších regionů své práci nemohli věnovat naplno, protože je neuživila. Končili pak třeba u úklidů nebo mytí schodů.
Roman Tlustý to dobře zná. Nerad vzpomíná na doby, kdy byl na všechno sám. „Bylo těžké skloubit manuální práci, k tomu řešit papíry a administrativu u počítače, natož ještě shánět zakázky. Nejde sedět na dvou židlích zároveň,“ potvrzuje.
Právě díky spolupráci s dalšími řemeslníky mohlo jít loni do světa pod značkou Tlustý deset tisíc kožených výrobků vyrobených na zakázku. Vše samozřejmě podléhá v pražské centrále kontrole kvality.
Veškerý prodej se odehrává přes internetový obchod, kde si zájemce vybere výrobek a předně barvu kůže, podšívky a výbavu výrobku. Firma využívá těch nejkvalitnějších z Belgie, Švédska, Itálie či Ameriky, menší komponenty pocházejí od dvaatřiceti dodavatelů z devíti zemí.
I ty nejdražší výrobky s logem Brašnářství Tlustý se ovšem pohybují do deseti tisíc korun. „Snažíme se být přístupní lidem, nechceme, aby cena byla bariérou,“ podotýká Petrův s tím, že zákazníci často pocházejí ze střední třídy. Nejsilnější klientela je pak v hlavním městě.
Pomohl internet
Dostat se do povědomí veřejnosti nejvíce pomohl internet a Facebook. Starší generace, která není na sociálních sítích zastoupena v takovém počtu, se o brašnářství mohla dozvědět z novin a časopisů. Firmě se totiž díky poutavému příběhu a úspěchu v poctivém řemesle dostalo nebývalé publicity.
Její přínos sice nelze změřit přímo, ale Petrův ji vnímá předně jako cestu k novým zákazníkům a v záplavě špatných zpráv také jako zpětnou vazbu a poctu, že svou práci dělají dobře.
Loni už firma počítala obrat šestnáct milionů korun, letos by ráda narostla k pětadvaceti. V prvním roce podnikání začínala na třech milionech. Počáteční investice přitom nebyly nijak závratné, spolkly zhruba sto tisíc. Potřebné stroje totiž kamarádi sehnali ve zkrachovalých fabrikách za váhu železa.
Kdo neprodává, nevyrábí
Dnes už jsou počáteční starosti, jak zachránit Romana Tlustého, tytam. Firma naopak řeší, jak přitáhnout a zaopatřit více obchodů, jak se uplatnit na mezinárodním trhu a jak najít potřebné lidi.
„Jak firma začíná růst, přicházíme na to, jak je školské a podnikatelské prostředí nepřipravené pro maličké firmy, jako jsme my, za kterými nestojí žádní investoři. Každodenní život firmy, která se chce rozvíjet a nechce stagnovat, naráží na spoustu starostí a omezení,“ nastiňuje Ivan Petrův.
Jako největší průšvih vnímá nedostatek mladých lidí. A jsou-li, jsou absolutně nepřipraveni. Po ukazuje na to, že u nás zbyla dvě učiliště se čtyřmi studenty v ročníku, kteří navíc ani nemusí být svým založením vhodní pro jeho firmu. Současné generaci podle něj chybí schopnost poradit si a najít cestu k řešení problému. „Dnes lidé často řeší problémy tím, že si sednou k internetu, a mají pocit, že tam všechno najdou. Že Češi mají zlaté ručičky, platí ve stále méně případech,“ míní Petrův.
A tak kolikrát přijímá lidi mimo obor, jež si v brašnářství sami vyškolí. Podařilo se to tak například s truhlářem či scénografkou. Jenže trvá to spoustu času. Pro tyto případy se firma začala spojovat s prostějovským a hořickým učilištěm, aby zájemci mohli posléze získat výuční list.
Ještě víc teď Petrůva zaměstnává najít nová odbytiště pro kožené výrobky pod značkou Tlustý. Nejenže by v letošním roce rád počet individuálních zakázek navýšil na patnáct až dvacet tisíc, ale především chce dát práci dalším lidem. „Pokud máme do svého společenství začlenit další dílny, musíme zajistit prodej. Teď například jednáme s jednou dílnou, která by velmi uvítala, kdyby mohla najmout další lidi v kraji, kteří jsou bez práce,“ popisuje ředitel brašnářství.
Nové příležitosti spatřuje v zahraničí, což s sebou nese i další nároky na lidi v týmu.
„Na jedné straně se neobejdeme bez lidí, kteří dovedou dělat krásné věci, potřebujeme ale hlavně silný prodej. Kdo neprodává, nemá co vyrábět. Potřebujeme jazyky, marketingové znalosti a komunikační dovednosti,“ říká Petrův. „Dnes je to o tom, jak se uplatnit na mezinárodním trhu v oboru. Český trh je malý a my nekonkurujeme cenou. Ani nemůžeme a nechceme, chceme vyrábět v Čechách, ne v Číně a Bangladéši.“
Cestu spatřuje v obohacení týmu o rodilé mluvčí, kteří dokážou se svými krajany lépe komunikovat. V generálce to zkouší s obchodními zástupci z Japonska a Francie. „Němec přemýšlí jinak než Francouz, každému se líbí něco jiného. Němec vám vrátí kůži, protože je na ní flíček, Američan vám tu samou kůži nevrátí, řekne, že to je přece příroda,“ popisuje Petrův.
Českým Louisem Vuittonem
Petrův by rád firmu dovedl až na úplný vrchol, chce se stát českým Hermèsem a Louisem Vuittonem. Věří, že podobným zápalem by mohl nakazit a motivovat tolik důležité mladé lidi, aby s ním spolupracovali. I přesto ho ale neopouští respekt z nafukování firmy.
„Každá rostoucí a zvětšující se firma riskuje, že se může vytratit osobní vztah se zákazníkem. Stejně rychle, jako jsme šli nahoru, můžeme jít dolů, pokud bychom zradili principy, na kterých jsme založeni,“ je si vědom ředitel.
A tak když na jedné straně zmiňuje špičkové francouzské značky, druhým dechem vzpomíná Tomáše Baťu. V Tlustého dílně nechybí jeho podobizna, dokonce tu spolu s bruskou z Národního divadla mají i mašinu z devětatřicátého právě z baťovské fabriky. V expedici visí obuvníkovo desatero, jak úslužně jednat se zákazníkem.
„Batismem se velmi inspirujeme. Sice jde o principy staré osm desítek let, ale proč se neučit na věcech, které skvěle fungovaly?“ uzavírá Ivan Petrův.